V jedenácti studiích této kolektivní monografie se autoři a autorky zabývají vlivem předchozích filmových praxí (Martin Blažíček), počátky videoartu (Martin Mazanec), dokumentací performance (Sylva Poláková), novými médii (Marie Meixnerová), uměleckým školstvím (Tomáš Pospiszyl), akademickým diskurzem (Kateřina Svatoňová), výstavní praxí (Markéta Mansfieldová), revizí odborných periodik (Eva Krátká), sběratelstvím (Matěj Forejt), systémem oceňování (Lenka Střeláková) a dlouhodobou archivní péčí (Matěj Strnad). Mapování pohyblivého obrazu není jednoznačně chronologické, naopak se mnohdy překrývá a zohledňuje tak vrstevnatost prolínání filmu, videa a dalších disciplín. Tato publikace s bohatou obrazovou vrstvou a QR odkazy na jednotlivá videa, doplňuje české dějiny umění o chybějící kapitolu reflektující pohyblivý obraz.

Text je specifický nejen zachycením atmosféry u filmu v dotyčných letech, ale taky úhlem pohledu muže za kamerou. Dozvíme se, jak je jeho práce podmíněná nejen technikou a kvalitou filmové suroviny, ale i profesní zručností, komunikativností, vynalézavostí, řemeslným fortelem a kreativitou. Šlapeta není historikem, byl ale přímým účastníkem vzniku slavných českých filmů, dívá se na ně zevnitř, okem a myslí kameramana. Dovede zdůraznit momenty, které podle něj byly určující pro úspěch nebo neúspěch filmu, a svůj, resp. kameramanský podíl na tom či onom. Stál za kamerou při vzniku více než 80 opusů, jejichž výčet je na konci fotografiemi bohatě ilustrované knihy.  

Klíčová kniha teorie dokumentárního filmu. Je sestavena na základě odpovědí na osm otázek, například – jak se dokumentární filmy liší od ostatních druhů filmu a jaké žánry dokumentu známe. Definuje základní pojmy a zároveň zavádí jednoznačné kategorie, které pomáhají v orientaci v různorodých dokumentárních kinematografiích. Odpovědi na otázky formuluje jednoduše, s podporou mnoha příkladů; kniha je ideální učební pomůckou. Nichols zároveň uvádí vlastní koncepci šesti modů dokumentárního filmu (dopracovaná oproti původním čtyřem, které uvedl v knize Representing Reality). Kniha se na akademické půdě stala jednou ze základních teoretických koncepcí dokumentárního filmu vůbec.  

Můžeme ještě v dnešní době hovořit o oddělení technologií a člověka? Nebo přístroje s lidmi už zcela splývají? Editoři Tomáš Dvořák a Martin Charvát se věnují v této knize problematice tvz. operátorů nových médií, tedy lidí intenzivně zapojených do současných technologií. Zkoumají intenzitu a hloubku těchto propojení. Na úrovni operátorství podle autorů dochází k proměně chápání těla, jeho funkce jsou vyztuženy přístroji, které ovlivňují i psychiku.

Finský teoretik médií Jussi Parrika v této publikaci představuje vznikající oblast archeologie médií. Je to způsob uvažování o kulturách nových médií prostřednictvím poznatků o médiích, jež byla nová v minulosti, a to často s důrazem na zapomenuté či bizarní aparáty, postupy a vynálezy. Archeologie médií však není jednou metodologií nebo teorií. Autor ji proto uvádí do kontextu dalších klíčových odvětví mediálních studií, jako jsou filmová či softwarová studia, genealogie imaginárních médií, německá teorie médií či teorie materiality médií.  

Lucie Králová přináší unikátní kritickou reflexi vnitřního života České televize v oblasti dramaturgie dokumentárního filmu. Ukazuje, jak aktéři v televizi chápou dramaturgii a žánr, jaké představy mají o divácích i autorech a jak „rozumějí televizi“. ČT zároveň odhaluje jako instituci definovanou konkrétními lidmi a jejich představami o tvorbě obsahu a pomocí často anonymních zpovědí ukazuje mocenské hierarchie. Přes svůj kritický pohled však autorka obhajuje pozici České televize jako nezastupitelné instituce veřejné služby.  

Alice Lovejoy, americká filmová historička, která vedla téměř desetiletý výzkum v českých archivech, považuje československou armádní kinematografii za synonymum experimentální dílny a za skutečnou líheň talentů. Svou knihou odpovídá na zásadní otázku: Jak je možné, že se formální experimenty objevovaly v instituci tak rigidní, jako je armáda? Součástí knihy je DVD.

Ušlechtilý, dobrý, krásný – takové nároky kladla katolická církev na film a pro úspěch takového filmu se zavázala pracovat. Stejnojmenná kniha Petra Hasana se zabývá debatou, která se o kinematografii vedla v českém katolickém prostředí v první polovině 20. století. Detailněji se věnuje natáčení velkofilmu Svatý Václav, organizaci domácí katolické filmové cenzury či budování sítě orelských kin. Zároveň hledá odpovědi na otázky obecnějšího rázu: Jaké kulturní strategie katolická církev ve 20. století používala? Jakou roli hrála kinematografie při procesu vyrovnávání se katolické církve s moderním světem? A jaká jsou katolická specifika vztahu mezi uměním a vírou?  

Osmý svazek z edice Fil a dějiny se zaměřuje na téma „válka a film“, primárně pak na válečnou propagandu šířenou prostřednictvím filmu/televize (a dalších kulturních forem). V době války přechází politická propaganda do koncentrovanějšího, agresivnějšího modu, akcelerujícího oba základní postupy – stmelující mýtus a označení nepřítele, za účelem dosažení co nejefektivnějšího mobilizačního efektu. Tyto postupy nevyužívají jen totalitní režimy, ale i demokratické státy, právě v době krizí, jakou představuje právě třeba válečný stav. Oba tyto póly se pokouší akcentovat i tato publikace, kteá je rozdělena do dvou oddílů (uvozených dvěma obecnějšími texty k tématu): 1) Válka a film; 2) Češi a Slováci za války: film, stát a propaganda. První, kratší oddíl tvoří ucelenější soubor studií k tématu sovětského válečného filmu, druhý oddíl je rozčleněn na dvě části: Film (a rozhlas) ve válce; Válka ve filmu. První část je věnována filmu a filmovým institucím z období protektorátu a Slovenského státu, druhá část se zabývá zpracování válečných témat v československém filmu 60. let s přesahem do normalizační televizní tvorby.