Odborná publíkácia sa v teoretickej rovine zaoberá technickými obrazovými reprezentáciami. Nosná časť textu sa opiera o výsledky výskumov, ktoré v 20. storočí priniesli diciplíny ako semiotika komunikológia a postštrukturalizmus. Publikácia vedeckého pracovníka Ústavu divadelnej a filmovej vedy Slovenskej akadémie vied (SAV) Martina Palúcha sa venuje problematike technických obrazových reprezentácií a ich spôsobu komunikácie s divákom. Vychádza pri tom z najlepších tradícií teoretických diskurzov 20. storočia, ako naznačuje i literatúra, o ktorú sa v jednotlivých kapitolách opiera, od Bergsona a Benjamina cez Deleuza a Derridu až po Barthesa a Flussera. Napriek pomerne malému formátu má Palúchova knižka veľmi široký záber od prvopočiatkov fotografie až po najaktuálnejšie formy audiovizuálneho dialógu, formovaného nielen najnovšími filmovými dielami, ale aj fotografickými a filmovými obrazmi, vo svetle aktuálnych spoločensko-politických udalostí, stierajúcimi hranice medzi súkromným a verejným. Ako taká môže byť užitočným pomocníkom nielen pre záujemcov o filmové teórie.

Táto kniha sa zaoberá filmovými obrazmi zmien v chápaní národnej identity v čase keď už je jasné, že pojem národa ale i národnej kinematografie stratil pôvodne moderný význam a je nahrádzaný vedomím mnohosti navzájom sa dopĺňajúcich či vzájomne si konkurujúcich identít. Keď už prestáva byť dôležitá voľba medzi národnou identitou a multikulturalitou a skutočnosťou sa stáva "trans"-kulturalita. Nejde o vyčerpávajúci obraz súčasnej slovenskej kinematografie, a nejde ani o jej hodnotenie. Ide len o obraz jej menej často identifikovaných aspektov.

První část dvousvazkové práce věnované americké filmové grotesce a vydané ve francouzštině v letech 1984 a 1986. Vznikala původně jako diplomová práce za studií Petra Krále (* 1941) v Praze a poté i na universitě v Nanterre po jeho odchodu do emigrace v srpnu 1968. Groteska je v ní zkoumána jak z filmově estetických, tak z psychologických, sociologických a metafyzických hledisek. Text se rovněž zabývá aspektem, který bývá opomíjen: erotismem. Opírá se přitom o rozbor konkrétních sekvencí a gagů, vybraných z filmů klíčových osobností (Chaplin, Lloyd, Keaton, Langdon, Laurel a Hardy, bratři Marxové) i z mnoha "řadových" snímků, příznačných pro grotesku jako kolektivní jev.

Sborník příspěvků ze VI. česko-slovenské filmologické konference konané v Olomouci 14. - 16. 11. 2002. Příspěvky téměř dvou desítek českých a slovenských teoretiků a historiků filmu nabízejí podle editorky Brigity Ptáčkové ke zvolenému tématu široký vějíř přístupů, "počínaje snahou o vyabstrahování ryzího skeletonu žánrového díla, jež lze dále aplikovat na jiné dílo, přes snahu dobrat se teoretického podchycení této abstrakce či jejího smyslu, až po konkrétní analýzu". Mezi autory příspěvků najdeme filmology několika generací, od Jana Svobody přes Vlastimila Zusku, Petera Michaloviče, Stanislavu Přádnou, Martina Ciela, Petra Mareše, Ivana Klimeše, Jaromíra Blažejovského až po Luboše Ptáčka či Jiřího Horníčka.

Obsáhlá monografie kritika, teoretika, střihače, kameramana, režiséra, filmového organizátora a pedagoga Jana Kučery (1908 – 1977). Autor na základě obsáhlého archivního a pramenného studia analyzuje nejen Kučerův osobní myšlenkový vývoj v ojedinělé půlstoleté kontinuitě (1927 - 1977), ale současně se dotýká i širší problematiky české filmové a televizní kultury a peripetií a zrání české filmologie jako oboru. Svazek je vybaven standardním vědeckým aparátem (poznámky, prameny a použitá literatura, soupis citovaných filmů a televizních pořadů, textové a černobílé fotografické přílohy), připojena je však i úplná biografická a bibliografická dokumentace vztahující se k samotnému Janu Svobodovi (* 1940). Kniha je tak přehledem i jeho vlastní celoživotní badatelské práce.

Memoáry opisující tři čtvrtě století práce dlouholetého pracovníka Krátkého filmu, dokumentaristy, kameramana animovaných filmů, vynikajícího trikaře a spolupracovníka režiséra Jana Švankmajera. Svatopluk Malý (* 1923) vydává svědectví nejen o své osobní filmařské dráze, ale v kostce také o historii žánru "krátkého filmu" i o řadě speciálních technických postupů, které bývají oku laického diváka skryty. Předmluvu napsal Jan Švankmajer, doslovy Eva Strusková a Rudolf Krejčík, edičně připravil Václav Kofroň. Doplněno filmografií Svatopluka Malého, více než sto padesáti fotografiemi černobílými i barevnými, rejstříkem jmen a filmů.

Kniha vzpomínek a lekcí o filmu z výuky na několika amerických univerzitách je sumou celoživotního poznání legendy české kinematografie Vojtěcha Jasného (* 1925). Textová koláž aforistických úvah, praktických rad i osobních reminiscencí shrnuje ojedinělou uměleckou dráhu, odvíjející se v podmínkách protikladných společenských systémů, doma i v cizině, na prominentním výsluní i ve vyhnanecké klatbě. Práci složenou z životopisného prologu a dvanácti kapitol věnovaných jednotlivým aspektům filmařské práce doplnil její literární úpravce a editor Jan Lukeš předmluvou, aktuálním rozhovorem s Vojtěchem Jasným, soupisem jeho prací, ediční poznámkou, rejstříky jmen a filmů a téměř osmdesáti černobílými i barevnými fotografiemi, včetně Jasného volné fotografické tvorby.

Soubor rozhovorů s pětatřiceti českými filmaři, které byly uveřejňovány v letech 1964 - 1969 zejména ve Filmových a televizních novinách. Po autorově emigraci byl vydán v roce 1974 v angličtině v New Yorku. Jeho doplněná edice je splátkou letitého dluhu A. J. Liehmovi (* 1924) i plejádě českých tvůrců vrcholného období českého a slovenského filmu (počínaje Fričem, Vávrou, Radokem, Jasným, Kachyňou, Kadárem a Klosem a konče Formanem, Chytilovou, Schormem, Juráčkem, Jakubiskem, Havettou a Hanákem) a zároveň stále živým svědectvím o postavení umělce v moderní společnosti. Svazek v pevné vazbě je vybaven filmografickými medailony, soupisem knižních prací A. J. Liehma, ediční poznámkou Jana Lukeše, rejstříky jmen a filmů a více než sedmdesáti černobílými fotografiemi.

Publikácia Mocné ženy alebo ženy moci? Vizuálna kultúra, reprezentácia, ideológia je pohľadom na obdobie budovania socializmu 50. rokov 20. storočia z hľadiska koncepcie ženskej emancipácie a rodových vzťahov obsiahnutých vo vizuálnych reprezentáciách. Vychádzajúc z predpokladu, že vizuálne praktiky sú úzko prepojené a ovládané mocenskými systémami, na vizuálne obrazy je v publikácií nahliadané ako na inštrumenty, ktoré sú produktom a reprezentantom konkrétnych subjektov, sociálnych síl a ideológií.