Generace Jihlava je kniha setkání. Na jejích stránkách se filmoví publicisté setkávají s filmovými dokumentaristy a přemýšlejí o českých dokumentárních filmech, které vznikaly s přelomem druhého tisíciletí a v jeho první dekádě. Právě v této době, spolu s tím, jak terén české porevoluční dokumentaristiky zvrásnily vznik jihlavského festivalu dokumentárních filmů, Institutu dokumentárního filmu a proměna Katedry dokumentární tvorby FAMU, se svými prvními filmy přicházejí také Vít Klusák, Filip Remunda, Jan Gogola ml., Martin Mareček, Lucie Králová, Vít Janeček či Erika Hníková. Název knihy je spíše slovní hříčkou – nechce nepřesně tvrdit, že tito tvůrci jsou soudržnou generační skupinou, ani vyzdvihovat jejich přímou vazbu na jihlavský festival. Tím, co právě tyto autory spojuje, je skutečnost, že ve stejné době rozvíjeli na první pohled obdobné metody pozorovatelské, performativní či sebereflexivní dokumentaristiky. Jak různorodá tato zdánlivá podobnost byla, rozebírají texty shromážděné v této knize.

Po (zcela vyprodané) knize Faustovy skleněné hodiny vydal NFA další soubor z díla dvojice V + W s názvem Nikdy nic nikdo nemá… Tentokrát jde o Voskovcovy a Werichovy texty, které vycházely v divadelních a filmových programech, časopisech, denících a ostatních dobových tiskovinách v letech 1929 až 1938. Od éry Vest Pocket Revue se dostáváme až na práh světové války – přes humor a satiru článků a her a lehkou ironii společných rozhovorů.

Antologie dokumentuje proměny českého myšlení o filmu v letech 1904 až 1950, tj. od doby, kdy se hlavní atrakcí biografů staly hrané filmy a kdy začínala veřejná debata o jejich kulturním významu, až do zrušení poválečného Československého filmového ústavu, který byl poslední výspou relativně svobodného filmologického bádání v době stalinismu. Psaní o filmu tehdy ještě netvořilo samozřejmou součást kulturního provozu ani obor akademického bádání, přesto napříč různými disciplínami aktivně spoluurčovalo způsob, jak bude toto nové médium společností chápáno a hodnoceno.

Z neobyčejně velkého množství publikovaných prací se antologie Tvořivé zrady snaží prostřednictvím vybraných textů různých autorů podat relativně komplexní obraz současného polského myšlení o filmu (a šíře o audiovizuálních médiích). Zaměřuje se v prvé řadě na výzkumy a trendy opravdu aktuální (většina přeložených prací byla publikována po roce 1990), zároveň je však jejím cílem postihnout důležité vývojové tendence, které dnešní situaci polské filmologie podmiňují (sémiotická zkoumání rozvíjející se od šedesátých let). Širší historickou perspektivu čtenáři poskytuje úvodní studie obou překladatelů a editorů sborníku.

Z korespondence Martina Friče a Jaroslava Žáka 1938 – 1948

Sedm desítek dopisů, které si mezi sebou vyměnili blízcí přátelé filmový režisér Martin Frič a spisovatel Jaroslav Žák v letech 1938-1948, neobyčejně plasticky odráží každodenní život v tomto období, poměry ve filmovém oboru za protektorátu i po zestátnění kinematografie v roce 1945 a samozřejmě rodinné peripetie obou pisatelů.
Hledání filmových námětů se střídá s hledáním bytu a klidu a s nejrozmanitějšími problémy při řešení válečného i poválečného nedostatku.

Fenomén nacistické filmové propagandy bývá téměř automaticky spojován s postavou Josepha Goebbelse a jeho ministerstva pro lidovou osvětu a propagandu. Obecně málo známá tak zůstává činnost propagačních jednotek SS a bezpečnostní služby SD. Právě jejich aktivitám lze přitom přičíst filmové projekty, které se v období druhé světové války realizovaly v ghettu Terezín. Každý z nich však vznikal s jiným zadáním a v odlišné situaci.

Klapka prvního snímku „Ghetto Theresienstadt“ padá na podzim 1942. Příběh fiktivní rodiny Holländerovy má pro interní potřeby SS názorně ilustrovat přesun obyvatel židovského původu do ghetta a jejich funkční začlenění do struktury tábora. Pod dohledem SS-Obersturmführera Herberta Otta, který na přelomu 1941/42 velel zvláštnímu komandu ve vyhlazovacím táboře Chełmno, natáčení nejen zajišťují, ale i dokumentují profesionální kameramani z Berlína.

Proslulá historická balada Františka Vláčila dodnes fascinuje zemitostí, s jakou je postižen život ve středověku. Titulní hrdinkou je ctná dívka, předurčená klášteru, ale přinucená stát se milenkou násilnického mladíka. Brutální boje i bizarní postavičky ploužící se zdivočelou zemí jsou postiženy s mimořádnou výmluvností i obrazovou podmanivostí

Kniha pojednává o principech tvorby elektronického zvuku a možnostech jeho využití ve zvukové tvorbě autonomní i audiovizuální. Jsou zde popsány metody práce s elementárními prvky elektronického zvuku, tvorba a zpracování zvukových vzorků a některé způsoby modifikace jednotlivých zvukových parametrů. Jsou též zmíněny principy tvorby modulárního instrumentu, základní způsoby práce s editačním programem a možnosti kreativního zpracování MIDI dat v sekvenceru. Kniha je doplněna zvukovými ukázkami na přiloženém CD a stručným rozborem filmových ukázek z českých i zahraničních filmů.

Kniha obsahuje CD - zvukové ukázky