Audio-vize: pojem, který v prvním vydání tohoto díla v roce 1990 byl ještě novotvarem, ale různými citacemi, parafrázemi a překlady se propsal do obecného povědomí. Měl značit, že se jedná o svébytný vjem, a v důsledku tedy že studovat filmový zvuk či obraz odděleně, samy o sobě, postrádá smysl. A přece i dnes kdekdo stále odmávne kinematografii jako vizuální umění. Říkáváme „vidět“ film, seriál či vysílání, a zanedbáváme změnu vyznění obrazu, danou už samotnou přítomností synchronního zvuku. Anebo se spokojujeme s aditivním schématem: jako by sledování audio-vizuálního představení znamenalo, že dostaneme „obrazovou stopu“, k níž je připojena „zvuková stopa“ (představa, která neodpovídá skutečnosti v žádném ohledu kromě čistě technologického), a jako by každý vjem pokorně zůstával ve svém koutě. Cílem této knihy je ukázat, jak se ve skutečnosti v audio-vizuálním spojení vjemy vzájemně ovlivňují a přetvářejí. Viděné se změní, když jej i uslyšíme; slyšené se změní, když jej i uvidíme.

V dynamicky se vyvíjejícím světě naší každodennosti hrají stále významnější roli audiovizuální a digitální technologie, a to i pro děti, které do jeho nestálé a proměnlivé reality přicházejí. Jak se mají adaptovat na všudypřítomnou naléhavost digitálních obrazů? Jakým způsobem můžeme v oborovém kontextu vnímat vzdělávací potenciál experimentálních a raných filmů, digitálních her a dalších neprobádaných oblastí ponorné řeky audiovize? V publikaci je filmová a audiovizuální výchova vymezena jako nově emancipovaný obor na pomezí umělecké a pedagogické praxe, který nabízí široké možnosti uplatnění – od formálního vzdělávání a volnočasových aktivit po různá odvětví filmové kultury. Cílem textu je představit transformační procesy, od nichž by filmová a audiovizuální výchova mohla odvíjet svou didaktiku; ta sice čerpá inspiraci z dramatické a výtvarné výchovy, ale vychází při tom ze svébytných výrazových prostředků filmového umění. Publikace systematizuje oborové poznání a pojmenovává cesty, které povedou k postupnému rozvoji didaktiky a infrastruktury.

V pořadí již sedmý sborník scénářů studentů a studentek katedry scenáristiky a dramaturgie je tu. Těšit se můžete na již tradiční výběr textů napříč jednotlivými cvičeními, který je tentokrát obohacen unikátními autorskými ilustracemi. Ty vznikly ve spolupráci s ilustrátory z Ateliéru ilustrace a grafiky na pražské UMPRUM a doplňují každý ze zahrnutých textů. Situace scenáristů a jejich oboru se neustále vyvíjí a proměňuje. Doufáme však, že tento sborník bude nadále sloužit jako zdroj inspirace a potěšení, v tom nejkrásnějším případě pak jako podnět k realizaci některého z projektů.

Kniha Myslet média, jíž se Herzogenrath poprvé představuje českému publiku, je výborem z kratších textů (kapitol a článků), upravených pro české vydání a opatřených originálním doslovem Tomáše Dvořáka a Martina Charváta. Východiskem většiny textů je filozofie Gillese Deleuze a současná německá filozofie médií, studie jsou však zároveň detailními analýzami konkrétních uměleckých děl, postupů a žánrů. Filmový oddíl se věnuje mj. filmům Billa Morrisona, Davida Lynche, žánru found footage, vztahům mezi filmem a filozofií nebo audiovizuální eseji, oddíl zvukový pak elektronické hudbě a jejím politickým a environmentálním aspektům či problematice rytmu. Všechny vybrané studie prostupují dvě základní témata, jež jsou samostatně pojednána v závěrečných kapitolách antologie: otázky materiality médií a praktické estetiky. Kniha navrhuje nové způsoby uvažování o médiích a umění, které nejsou v tradičním smyslu filozofické či vědecké, nýbrž blíží se perspektivě uměleckého výzkumu: myšlení o médiích, filmu, či zvuku, které je současně myšlením médii, filmem či zvukem.

Monografia Jany Dudkovej Človek na okraAI. Postantropocén Viery Čákaynovej je analýzou doterajšej filmovej tvorby Viery Čákanyovej, ktorá do slovenskej kinematografie prináša úvahy o potrebe posthumanistického prehodnotenia ľudskej úlohy a údelu v dejinách planéty. Kniha sa venuje Čákanyovej filmom na pozadí aktuálneho premýšľania post- a transhumanizmu, ekokriticizmu, či nového materializmu, resp. na pozadí aktuálnych úvah o antropocéne a postantropocéne. Kniha pozostáva zo štyroch kapitol, tie dopĺňa rozhovor autorky s Vierou Čákanyovou. Prvá kapitola nazerá súčasnú tvorbu Viery Čákanyovej v kontexte jej raného vývoja (mimoriadne košatá a zaujímavá študentská a televízna tvorba, ktorá už naznačuje jej budúce záujmy). Ďalšia predstavuje jej známu trilógiu (FREM, Biela na bielej, Poznámky z Eremocénu) z hľadiska opozície umelé vs. umelecké a následne sa monografia zaoberá špecifickými otázkami prehodnocovania úlohy človeka v kontexte planetárnych záujmov cez opozíciu príroda – kultúra a cez predstavenie konceptu transpersonálnej perspektívy ako špecifického prínosu k ekokritickej kinematografii.

„Povedal by som, že som syn svojho otca. Spomínam si, že začiatkom osemdesiatych rokov ho Juraj Jakubisko obsadil do maličkej roly v Tisícročnej včele, otec hral železničiara a mal tuším jeden filmovací deň. Opatrne som sa ho spýtal, prečo to prijal a on mi odpovedal: „Emil, dostal som rolu, vážim si to.“ Ja som ako herec mal a mám šťastie. Veľa šťastia. (...)“ Kniha Jána Štrassera a Emila Horvátha je silným čitateľským zážitkom pre každého, kto miluje divadlo a chce nahliadnuť do myslenia jedného z najväčších slovenských hercov. Ponúka pohľad do zákulisia tvorby, odovzdáva hlboké osobné poznatky Emila Horvátha o hereckej tvorbe, vzťahu k režisérom, s ktorými si umelecky porozumel v divadle (Ľubomír Vajdička, Stanislav Párnický, Miloš Pietor, Vladimír Strnisko), o literatúre, filme. Je preto cenný zdroj poznania aj pre študentov divadelných škôl rôznych odborov, rovnako ako všetkých, ktorí sa profesionálne venujú divadlu. Prostredníctvom rozprávania o filmových skúsenostiach sa ocitneme uprostred nakrúcania filmov pod vedením režisérov ako Karel Zeman, Juraj Herz, Pavel Juráček, Petr Weigl. Úprimným obrazom nazerania na pohnutú históriu a krehkú súčasnosť u nás, a to nielen v divadelnej oblasti, sa rozhovory stavajú cenným materiálom pre skúmanie slovenskej spoločnosti od druhej polovice 20. storočia do súčasnosti. Publikácia je výnimočnou sondou do tvorivého procesu a myslenia divadelného umelca, pričom celé jeho herecké dielo je nespochybniteľným svedectvom o tom, že za skutočným majstrovstvom, stojí popri talente poctivá práca a umelecká disciplína.

Estetika filmu je reprezentatívna prehľadová publikácia, ktorá originálnym spôsobom predstavuje a sumarizuje viac ako storočie kritického, nielen európskeho myslenia o vybraných filmoch, kinematografiách, svetových filmových kultúrach. Jej autormi sú štyria najvýznamnejší súčasní francúzski filmoví teoretici, estetici, filozofi – Jacques Aumont, Alain Bergala, Michel Marie a Marc Vernet. Napriek vlastnej akademickej profilácii nazývajú knihu učebnicou, avšak primárne im nešlo o tradičnú enumeráciu mien, definícií, pojmov či prístupov. V šiestich kapitolách dali prednosť skôr fokusu na pomenovanie toho najpodstatnejšieho, na prepojenia ideí, na jasnosť a stručnosť explikácie. Slovenský preklad štvrtého francúzskeho vydania Estetiky filmu, ktorá prvýkrát vyšla v roku 1983 a ktorú autori pravidelne aktualizujú (v tomto vydaní je už aj kapitola o rozmachu digitálnej éry), je prvou publikáciou takéhoto zamerania a rozsahu u nás (po Aristarcovi, Plazewskom, alebo aj nedávno v Čechách vydanom Umení filmu od Kristin Thompsonovej a Davida Bordwella). Jej hlavným cieľom je sprostredkovať dnešnému mladému čitateľovi silu tradície i súčasnú šírku úvah o budúcnosti audiovízie.