Studie polského filmového publicisty se pokouší o syntetický obraz tvorby jednoho z velkých polských filmových autorů 2. poloviny 20. století od jeho raných dokumentárních a studentských filmů až k jeho pozdějším hraným snímkům. Autor zasazuje Kieślowkého tvorbu nejen do historického kontextu Polska 60.-70. let a zdejší výrobní praxe, ale i do kontextu evropského filmu té doby. Autor připsal pro české vydání předmluvu a doplnil text o novou kapitolu.

Sborník příspěvků vytvořených k tématu 5. ročníku stejnojmenného filmového festivalu volně navazuje na první "průkopnický" svazek, který vyšel pod edičním vedením historika Petra Kopala v roce 2005 (nakl. Lidové noviny) a který se pokusil nastínit možnosti spolupráce historiků a filmových vědců nad tématem zobrazení historie na filmovém plátně. Druhý svazek se zaměřuje na obrazovou prezentaci Zla ve filmech zachycujících novodobé historické události (ať už dokumentární či retrospektivní formou). Jednotlivé příspěvky zkoumají použití těchto ikonografických motivů jak ve smyslu varovných mement, tak i zjednodušujících schémat ve službách propagandy. Sledují zasazení těchto obrazů do různých žánrů - historický velkofilm, krimi, komedie - a formu, jakou byl divákům předkládán. Zabývají se však také složitou otázkou viny a tématem nejednoznačnosti zla.

Kniha je prvním pokusem o komplexní pohled na tvorbu  režiséra Karla Vachka. Snaží se především podat maximálně přehlednou informaci o jednotlivých filmových projektech a genezi jejich motivů, stejně jako vystopovat jejich vzájemné souvislosti a poopravit tím dosavadní častá interpretační nedorozumění a nepřesnosti opakující se v některých kritických textech. Činí tak klasickou monografickou formou, která je doplněna nejen fotografiemi týkajícími se filmové tvorby, ale i ukázkami výtvarných artefaktů režiséra a jeho blízkých a malou antologií nejzajímavějších reflexivních textů. Dokládá tím šíři režisérova tvořivého myšlení, nekompromisních postojů a významné stopy, které navzdory časté nepřízni okolností zanechává v české kultuře.  

Francouzský režisér Robert Bresson svými životopisnými daty zajímavě a tak trochu příznačně vyplňujícími celé 20. století, patří mezi solitérní tvůrce světového filmu, který si i přes své dlouhé tvůrčí období čtyř dekád dokázal zachovat naprosto specifický tvůrčí styl, v podstatě nepoznamenaný žádnou z dominantních tvůrčích vln či škol. Ve všech filmech natočených od 2. světové války až do 80. let (např. Deník venkovského faráře, K smrti odsouzený uprchl, Peníze) si udržel svůj nezaměnitelný přístup k filmovému vyprávění či herectví a dále ho formoval a precizoval dílo po díle, a to za použití úsporných vyjadřovacích prostředků. Podobně úsporně i on sám formuloval své názory na filmové dílo; jediný ucelený soubor jeho filmového myšlení je stostránkový spisek "Poznámky o kinematografu" (česky vyšlo 1998), opět plný krátkých úsečných noticek zapisovaných v průběhu čtvrtstoletí. Teprve roku 2013 vznikla další kniha, která se snaží v uceleném souboru nechat promluvit tohoto tvůrce o svém díle.

Kolektivní monografie je věnována vztahu médií a temporality s důrazem na proměny chápání a zkušenosti času způsobené nástupem tzv. nových médií. T. Dvořák v úvodní kapitole sleduje historický vývoj kulturních technik synchronizace od kolektivního chápání času po současný stav "znepokojené pohotovosti", který zažíváme v nepřetržité interakci s elektronickými médii. V návazné studii se M. Šebeš zabývá televizním zpravodajstvím, které chápe jako svébytnou sociotemporální institucí, která se podílí na strukturaci a organizaci času ve společnosti. I. Reifová pak popisuje proměnu diváctví s nástupem digitalizovaných televizních pořadů s důrazem na internetové seriály a diváckou participaci. Další rovině participativního užívání médií se věnuje R. Hladík při rozboru sociálních praktik hudební northernsoulové subkultury. F. Vostal nahlíží akceleraci času ve společnosti perspektivou fenoménu vysokorychlostního obchodování na světových burzách.

Monografia odkrýva starostlivo utajovanú komunikáciu rozličných osôb a inštitúcií zapojených do procesu českej filmovej cenzúry a ponúka trochu iný a často i prekvapivý pohľad do zákulisia českej kinematografie šesťdesiatych rokov. Kniha, ktorá je prepracovanou a aktualizovanou verziou dizertačnej práce, obhájenej v roku 2014 na Ústave filmu a audiovizuální kultury Filozofické fakulty Masarykovy univerzity v Brne, približuje systém cenzúrneho vyjednávania, ktoré predchádzalo prideleniu (alebo taktiež neprideleniu ) potrebnej cenzúrnej značky vo forme čísla,ktoré bývalo nenápadne začlenené do úvodných či záverečných titulkov všetkých domácich filmov. Súčasťou knihy je obsiahla obrazová dokumentácia pretiskú písomných archiválií.

Kniha oboznamuje čitateľa s postavením kameramana pri realizácii audiovizuálneho diela. S nástupom digitálnych technológií sa výrazne zmenila nielen technológia nakrúcania, ale do kameramanského slovníka pribudlo mnoho nových termínov.